HARRY POTTER aspol.

Zdá se vám, že jsem ošklivý -
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti -
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta -
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabrá srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle -
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mě a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!

Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět víc, než ví,
ať jsme ještě hloupí jelimánci,
nebo nám už vlasy šediví.
Našim hlavám může nejvíc prospět,
když se tady něco naučí,
teď je v nich vzduch a spousta much,
prachu a starých pavučin.
Učte nás všecko, co za to stojí
a co leckdo z nás už zapomněl,
pomozte nám a každý sám
zvládne víc, než by vůbec měl.

Hej Pottře, ty lotře, už jsi to proved zas,
zabíjet studentíky je podle tebe špás.

Oči má zelené jak čerstvá žába v láku
a černý vlas mu padá do čela.
Jen o něm sním, je úžasný,
ten hrdina, co zmohl Pána zla.

Za časů, kdy mne ušili,
už je to tisíc let,
žili tu čtyři mágové,
jež doposud zná svět.
Udatný Godrik Nebelvír,
jenž cestou svou vždy šel,
a z temných blat a močálů
zchytralý Zmijozel.
Pak z Havraspáru Rowena,
zrozená v lůně hor,
a krásná Helga z údolí,
kde stojí Mrzimor.
Spojil je sen a smělý plán
a v Bradavicích, v touze
vychovat svoje nástupce,
zřídili školu kouzel.
Každý z těch čtyř tam ovšem měl
svou vlastní kolej čáru,
neb u těch, jenž si vyvolil,
si jiných cenil darů.
Nebelvír nejvíc ze všeho
vždy hledal statečnost,
a v Havraspáru chytrost zas
bývala první ctnost.
V Mrzimoru víc vážilo,
jak se kdo práce zhostí,
a mocichtivý Zmijozel
si cenil ctižádosti.
Pokavad byli naživu,
každý si vedl svou;
ale co pak, až jedenkrát
už tady nebudou?
Zas vyřešil to Nebelvír;
tak padla volba na mě,
a nadali mě moudrostí,
abych vybíral za ně.
Naraz si mě až po uši,
abych tvou duši spatřil:
Já, jenž se nikdy nemýlím,
ti řeknu, kam teď patříš!

Přijď za námi v ten modrý svět
- nad zemí náš zpěv neslyšet -
a věz, že nám teď propadlo,
oč v životě jsi nejvíc stál.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas,
pak ti však černé zrcadlo
řekne: Je marné hledat dál.

Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí,
a i když pozbil čárku, se jako duha skví.
Hned na to doprostřed to slůvko najít zkus,
na které zastaví koně a pak i vůz.
Nakonec poslouží ti jediná slabika:
když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka.
Spoj ty tři navzájem a zvíš, zda dál smíš jít:
kterého z živých tvorů bys nechtěl políbit?